VODNÁŘ

Lhůta cca. 21.1. – 20.2.    vládce je Uran a živel je vzduch

Jsem dým a vesel pozbývaje váhy

mávám na ptáky

Cupuju tajný deník Mléčné dráhy

na své letáky

Pak na ně esperantem příštích světů

čmárám spěšný vzkaz

a v nadzvukové brázdě mého letu

klíčí nový čas

Už brzy mě všech dávných slibů zprostí

sama zemská tíž

A hvězdy mléčné zuby budoucnosti

jsou den ze dne blíž

Obětní hranice plane, vzhůru stoupá dým. Plod už shořel, ale kouř o něm podává zprávu. Kouřovým písmem píše po bezměrném nebi. Jablko se stává slovem o jablku, čirým poselstvím.

Vývoj skončil, Kozoroh ho podepsal a předal. Teď je na Vodnáři, aby zjevil jeho smysl. Vodnář je zvěstovatel, apoštol a hlasatel. Má amforu a vylévá ji. To gesto je jasné: všechen zisk z vývoje patří světu. Hmota je pryč, zbyla jen informace. Vodnář ji dostal do amfory a rozdává ji všem.

Dým se odpoutal od země, od ohně i od jablka a svobodně se čeří ve výškách. Žádné znamení tak dokonale neztratilo kontakt s přitažlivostí i realitou země. Je volné a nezabezpečené. Nemá pouto ani kotvu. Vznáší se jako vzdušný zámek, je bez záruky jako budoucnost.

Vládne mu Uran–Caelus, bůh nebe a samo nebe, přírodní síla, která zosobňuje tvůrčí akt. Nezrodil se z otce a neskládá účty předkům ani králům. Experimentuje bez předsudků. Tvoří bez zábran a sám.

Člověk–Vodnář je tak nezávislý, až nás z toho jímá závrať. Nelpí na tradicích a nedá se svázat konvencemi. Zvířetník má dva velké zdroje originality, Vodnáře a Berany. Beran alarmuje: „Pryč s tradicí! Svrhněte normy!“, ale Vodnář nic bořit nepotřebuje. Nechápavě se ohlédne: „Normy? A k čemu? Ať kvete sto květů! Svět je dost velký pro každého. Vy si dělejte, co chcete a já budu dělat, co chci já!“

Silného Vodnáře poznáme ihned: liší se. Lhostejno jak. V kultuře plešatých chodí dlouhovlasý a mezi vlasatými plešatý. Diktát módy je mu k smíchu. Fascinuje ho slovo „jinak“. Je skvostně potrhlý nebo ničivě šílený, objevný, deviantní a nezodpovědný. Tančí mezi zázrakem a katastrofou, přehlíží zákony a tím nás inspiruje, baví nebo uráží.

Ke své roli informátora a dárce dostal cenné vlohy: smysl pro všelidskou rovnost a respekt pro každou odlišnost. On už se nesmí ptát, komu dává, amfora patří všem bez rozdílu. Není rasista a neuznává kasty. Líc této vlohy je tolerance, na rubu je pouhá lhostejnost.

Je z těch, kdo dají přednost lidstvu před člověkem, občas patří všem a nikomu. Jako by byl mentálně dalekozraký, nezaostří na konkrétní detail. Radši se zabývá problémy kosmu než problémy svého domu. Vášnivě řeší téma hladomoru v Číně a zapomene uvařit svým dětem. Každá bytost má přece stejná práva, proč by se měl poutat k jedné z nich?

Z duše se mu příčí každý útlak a sám nikoho nezotročuje. Nevnucuje svou vůli, vnucuje svůj názor. Vodnář nechce vládnout, Vodnář touží pouze poučit! Zvěstovatelský apel je mocný, Vodnář rád do všeho mluví a radí druhým přímo bezuzdně. Má-li co říct, je dobře. Nemá-li, radí stejně. Je kazatelem, učitelem, mluvčím – a ovšem spisovatelem.

Ohrožuje ho konflikt s realitou, fantazie je nebezpečně tvárný materiál. Vodnář zapomíná na pozemský úděl a prosní svůj život v řídkém vzduchu iluzí. Snít umí silně, realizovat sny slabě. V teorii je doma, praxe ho utopí na lžíci vody. Občas je štvancem utopické vize a žene se za ní s vytřeštěným zrakem a věčně vychýleným těžištěm.

Špatný Vodnář je bezohledný šílenec. Jako splašený kůň shodí každou uzdu. Překročí normy tak nehorázně, že ho druzí odmítnou vzít zpátky. Blouznivě zahleděn do fikcí zítřka nesplní svůj dluh dnešku a zbudou po něm slova, sny a dým.

Dobrý Vodnář je slib budoucnosti, že člověk bude jednou svobodný. Je velkorysý a vidí dál než druzí. Svým sněním posouvá náš obzor. Neukazuje cestu, ale kudy uhnout z cesty. Ulevuje nám od předsudků a v šaškovských saltech jeho smíchu svítí moudrý půvab nesmyslu.

Ve výšce vlaje veselá vlajka. Vodnář na ni píše heslo Volnost, Rovnost, Bratrství.

TAK MLUVÍ VODNÁŘI:

Vše, co si jeden člověk je schopen vymyslet, jsou jiní lidé schopni uskutečnit.

(Jules Verne)

*

Je smažno, lepě svihlí tlové

se batoumají v dálnici,

chrudošiví jsou borolové

na mamné krsy žárnící.

(Lewis Carroll)

*

Slovo svoboda je všechno, co mě ještě vzrušuje. – Surrealismus dává dost jasně najevo svůj naprostý nonkonformismus, než aby mohl být obeslán k procesu s reálným světem jako svědek. Existence je jinde. Sněte, imaginujte!

(André Breton)

*

Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která nevysychá ani neodtéká, ale věcně se třpytí jako diamant… Touha ta spojena s láskou, láskou opravdovou, ne k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše…

(Božena Němcová)

*

U nás nikdo neumí cvičit psy. Já nejmíň. Já tak nenávidím, když se mně velí, když se se mnou manipuluje, že se obejdu bez velení a bez manipulování druhými bytostmi, i když jsou to psi.

(Jan Werich)